Medailonky / Větrovcová (Citterbergová) Věra

umístění / zařazení:  protiletecké dělostřelectvo - střelec,  zdravotnice (1. čs. arm. sbor v SSSR)

datum a místo narození / datum a místo úmrtí: 26. 6.(25. 7. dle VÚA) 1926 obec Brišče (polská část Volyně) / 2. 12. 2007 Miroslav

národnost: česká

vyznání: pravoslavné

kmenové číslo, datum a místo odvodu: 16.588/ž, 29. 6. 1944 Kamenec Podolský  

hodnost, ve které ji zastihl konec války/dnešní hodnost:: četař

řády, vyznamenání: Řád velké vlastenecké války 2.stupně – sovětský, Medaile Čsl. armáda v zahraničí 1939-45, Pamětní dukelská medaile, Pamětní medaile k 40. výročí osvobození Československa, Pamětní medaile k 50. výročí a k 60. výročí - sovětské, Pamětní medaile Georgie Žukova, Medaile k 50. výročí osvobození ČSR., Medaile k 50. výročí osvobození Ukrajiny, Dukelská pamětní medaile k 60. výročí osvobození ČSR, Medaile k 60. výročí ukončení 2. sv. války – čs.

 

 

 Předválečná léta:

 

Věra Větrovcová pocházela z obce Brišče na Volyni. Její otec - Karel Větrovec byl rolník a zastával funkci soltýse – starosty.  Její matka - Věra

Větrovcová, rozená Olchovičová  se starala o hospodářství a rodinu.  Věra Větrovcová měla dva starší sourozence – sestru Marii a bratra Josefa. Po

ukončení školní docházky pracovala v místním zahradnictví.

 

Válečná léta:

 

Po porážce Polska v září 1939 život na Volyni byl těžký . Vystřídali se tam Sověti, Benderovci, Němci. Začátkem března 1944 přišla do Rovna na

Volyň 1. čs. samostatná brigáda a prováděla nábor. Věra s bratrem Josefem se přihlásili do čs. armády. „Po přijetí jsme byli odtransportováni do

Kamence Podolského, později jsme byli přesunuti do překrásného městečka Sadagury, kde jsem byla přidělena do protiletadlového oddílu 3.

čsl. samostatné brigády. Prodělala jsem výcvik protiletadlového střelce. V červnu 1944 jsem byla zařazena k protiletadlovému oddílu

poručíka Jandy“. “V srpnu jsme byli odesláni na frontu. 8. září jsem se zúčastnila v prostoru Krosna, jako protiletadlový dělostřelec

dělostřelecké přípravy ofenzivy směrem na Dukelský průsmyk."

„Do velmi tíživé situace jsme se dostali 9. září ve vesničce Vrocanka. Když se zvedla mlha Němci zahájili dělostřelecký přepad a útočili na naše jednotky, které se zde nacházely. Naše protiletadlová děla zaujala palební postavení a pomáhala odrážet útok nepřítele. Pro naší brigádu nastaly těžké časy. Musela se velmi obtížně probíjet velmi silnou nepřátelskou obranou směrem k Dukelskému průsmyku. .....velice nás sužovala zima, deště se střídaly se sněhem, bylo blátivo. Doslova na každém kroku na nás číhalo nebezpečí ve formě min. Němci je kladli všude. Nacházeli jsme je venku i v přístřešcích, pod prahem, v postelích i na stole....“

„Po překročení hranic jsme vstoupili do vesničky Vyšnyj Komárník. Na levo od této vesničky v lese, se nacházelo velitelství našeho oddílu.

Jednou, když jsem pomáhala v kuchyni při výdeji jídel, roztrhl se přímo nad kuchyní dělostřelecký granát. Padajícím stromem jsem byla

poraněna. Byla jsem odsunuta k ošetření. Po krátkém odpočinku jsem se však vrátila k jednotce....“„Postupovali jsme směrem k Ondavě.

Zastavili jsme se ve vesničce Vislava a Chotča, kde jsme zůstali až do prosince 1944, kdy bylo naše dělostřelectvo odsunuto na ofenzivu k

Jaslu, které se zúčastnilo 15. ledna 1944. Zůstalo nám jen několik děl z každého dělostřeleckého útvaru k ochraně brigády. Děla se takticky

přesunovala z místa na místo, vždy několikrát vystřelila a působila tak dojmem, že se z naší strany připravuje větší akce. V tom období jsem

sloužila na velitelství protiletadlového oddílu, jehož velitelem byl npor. Janda, velitel baterií ppor. Krupica, po jeho těžkém zranění ppor.

Kroha. Mezi další důstojníky patřil Fleischman a Mucha.“

 

Poněvadž se ukázal nedostatek zdravotních sester, Věra byla odeslaná na školení pro zdravotnice. Absolvovala intenzivní kurz zdravotních sester a byla

přidělena k předsunutému brigádnímu obvazišti, kde na místě ošetřovala raněné. „Těžší případy jsme po ošetření odesílali do polních lazaretů.

 Naším velitelem byl sovětský npor. MUDr. Novikov. Mezi dalšími lékaři vzpomínám na Dr Tekzu, MUC. Štylychu a sovětského lékaře

MUDr. Žogu. V těžkých bojích o Liptovský sv. Mikuláš předsunuté brigádní frontové obvaziště mělo stanoviště ve škole ve Svatém Ondreji,

tam nám vozili raněné přímo z pole.  Svoz raněných probíhal neustále, lékaři i my zdravotníci jsme byli stále v pohotovosti a stále museli

ošetřovat. Na spánek nebylo moc času.“

Věra Citterbergová po letech vzpomínala: „Ve vesnici Žiar, kde byla pozorovatelna generála Klapálka ve škole, na půdě  padla mina. Generál

byl raněn do hlavy. Byla jsem poslána abych ho ošetřila.  Měl na hlavě obvaz, ten však moc nedržel.. Jakmile jsem za něj vzala, zůstal mi

v ruce. Poznamenala jsem: „Který nešika Vám ho dělal?“ A předvedla jsem prvotřídní obvázání jeho hlavy. Generál Klapálek mi jako

pozornost věnoval svou kožešinovou čepici - papachu, kterou poté, když dostal vzorovou čepici z obvazu, už nepotřeboval. Moc jsem si toho

považovala a papachu po válce jsem opatrovala na památku.“

 

Ještě na jednu událost ráda vzpomíná. Jednotku navštívil také ruský spisovatel a válečný reportér Konstantin Simonov, aby mohl o československých

vojácích napsat. Bylo to asi v polovině března 1945. Štáb sboru byl ve Svatém Petru a ve Veternej Porube byla pozorovatelna velitele sboru a štábu. 

Věru Větrovcovou při této významné návštěvě vybral velitel štábu jako zdravotní doprovod hosta. A tak celou tuto delegaci doprovázela.

 

Na frontě se mladinká Věra Větrovcová také seznámila se svým budoucím manželem Jozefem Citterbergem. Bylo to na polské straně Dukelského

průsmyku ve vesničce Zyndranovej, základně sboru, kde zdravotníci měli plné ruce práce s raněnými od min. „Tam jsem ji pozoroval při ošetřování

těžce raněných - vzpomíná její manžel - pobíhala v bílém zakrváceném plášti, pilku v ruce a asistovala lékařům s amputacemi roztříštěných

končetin.  V duchu jsem ji obdivoval, jak je nebojácná, smělá, šikovná.  Tam jsme se seznámili. Občas jsme se s Věrou vídali. Dostali jsme se

do Vrútek a až na Minčol, abychom odtud vyhnali Němce.  Zde, když měla jednou volnou chvilku, rozhodla se, že mě půjde navštívit. Já jsem

byl na Minčole, to bylo asi 5 km stoupání na horu. Jak za mnou šla, cestou se k ní přidali a doprovázeli ji nějací dva vojáci. Myslela si, že to

jsou naši. Ale na jedné křižovatce dostala podezření, když věděla, že má odbočit doleva, oni ji však vedli na druhou stranu. A už ji táhli do

zajetí. Naštěstí ji tam zachránili ruští průzkumníci. Prostě Věra byla odvážná, nebála se ničeho.“

 

 Poválečná léta:

 

Konec války ji zastihl v Boskovicích u Brna. V Praze byla Věra - zdravotní sestra dělostřeleckého pluku - přidělena do vojenské nemocnice na

Pohořelci. V říjnu roku 1945 byla odeslaná do Žatce, kde demobilizovala. Byl jí přidělen hotýlek Sieber na jižní Moravě v Miroslavi. Její přítel Jozef

Citterberg v té době ještě sloužil v Martině a v Novém Městě nad Váhom. Koncem dubna za ni přijel do Miroslavi. Uzavřeli spolu manželství a v

miroslavském  hotýlku vykonávali národní správu do roku 1953. Poté si manžel našel jiné zaměstnání a přestěhovali se do vlasního domu v

Miroslavi.Věra se věnovala rodině. Manželé Citterbergovi vychovali tři děti, syna Josefa ( 1948), dceru Alenu (1950) a dceru Marii (1956).

 

Věra Citterbergová byla činná v ČSBS, Čsl. obci legionářské, Československém červeném kříži a rodičovském sdružení. Na četných besedách se

školáky a studenty vyprávěla své zážitky z války, z bojů za osvobození republiky, zveřejnila své zážitky v tisku. A na podzim svého života se mohla

věnovat své veliké vášní - zahrádce a domácímu zvířectvu. Dožila se 81 let.

 

Prameny a literatura:

 

VÚA Praha, seznam příslušníků 1. čs. arm. sboru v SSSR.

Vzpomínky Věry Větrovcové-Citterbergové zaznamenané jejím manželem, Dr. Alenou Citterbergovou, dcerou a zveřejněné v místním tisku.

 

 

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ