Medailonky / Petránková roz. Ackermannová Helena

Narodila se v Ružomberku 9. dubna 1904 v židovské ortodoxní rodině, jako nejmladší z 8 dětí. Po absolvování slovenské základní školy byla jako dívka, pro své mimořádné nadání vyimečně přijata do místního slovenského gymnázia. Již v mládí byla, pro svou laskavou a úsměvnou povahu, smysl pro humor a obětavost velmi oblíbena. V době gymnaziálního studia se seznámila se socialistickou literaturou a socialistickým hnutím. Po maturitě nastoupila jako praktikantka do místní lékárny. Praxe byla nutným předpokladem, aby mohla být přijata na Karlovu univerzitu ke studiu farmakologie.

Po dvou letech studia na univerzitě, získala titul magistry farmakologie a pracovala v řadě lékáren. Její příslušnost ke KSČ zapříčinila její časté propouštění ze zaměstnání a nakonec nezaměstnanost. Krize třicátých let dolehla i na Helenku. V roce 1937 na výzvu Výboru na obranu demokratického Španělska přihlásila se do Československého polního lazaretu Jana Ámose Komenského, jako zdravotnice a apatykářka. Po 18 měsíců v tvrdých bojových podmínkách, bezprostředně za frontou, v nebezpečí bombardování a ostřelování nemocnice, ošetřovala raněné. Domů§ do Ružomberku se vrátila v době narůstajícího nebezpečí ze strany Hitlerovského Německa.

V červenci 1939, po rozpadu a okupaci Československa, odešla do Polska, do Krakova, kde se kromě vojenských emigrantů, soustřeďovali také emigranti političtí. Po napadení Polska Německem, se jí podařilo za dramatických podmínek, s celou skupinou emigrantů, přejít do SSSR, do Lvova a posléze do Rovna, kde se o uprchlíky postarala mezinárodní organizace Pomoc revolucionářům. Za pomocí této organizace se dostala do Stalingradské oblasti do sovchozu (státního statku) kde nějaký čas pracovala jako kuchařka v závodní kuchyni, než se dostala do okresního města Akťuby, kde pracovala jako vedoucí lékárnice. Již v Polsku se sblížila se svým životním partnerem Fredem Benediktem.V Akťubinsku se také potkala s některými svými budoucími spolubojovníky.

Stalo se neuvěřitelné, Helenka, našla v Terezíně svou 86 letou maminku. S ostatními sestrami a bratry se již nesešla. Helenka zůstala sloužit v armádě, bojovala za rovná práva žen i v této profesi. Sloužila na MNO ve zdravotnickém odboru, později na osvětové správě. Dosáhla v tomto období nejvyšší hodnost jako žena – plukovnice. Padesátá léta dolehla svou nespravedlností i na ní. Po prve byla zatčena již v r. 1949, po několika měsících propuštěna. A pak v r. 1951 byla zatčena znovu, spolu s mnohými „španěláky“. Ve vyšetřovací vazbě byla 27 měsíců, z toho několik měsíců v samovazbě. Z vězení se dostala až v roce 1953, aniž byla obviněna, nebo souzena. Přes nespravedlivost a utrpení, které prožila ve vězení, zůstala svá, nezlomená. Díky lidem, kteří ji věřili, přátelům, našla zase svou práci lékárnice, pracovala obětavě ve svazu protifašistických bojovníků v sociální komisi. V osobním životě našla dceru svého partnera Freda, která válku přežila v Anglii a kterou přijala za vlastní a věnovala se jejím dětem jako jejich „adoptivní“ babička. Její spolubojovníci na ni vzpomínali jako na mimořádnou osobnost, obětavou, laskavou, vždy připravenou poskytnout pomocnou ruku. Zemřela 21. srpna 1968 na astma, které ji po několik let trápilo.