Ludmila Možná, provd. Barešová
umístění / zařazení: řidička, služba u „monitory services“, práce na telefonní ústředně v Tel-El-Kebiru (ATS)
datum a místo narození / datum a místo úmrtí: Lovosice?/ ?
národnost:
vyznání:
kmenové číslo, datum a místo odvodu:
hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost:
řády, vyznamenání:
Předválečná léta:
Pocházela z rolnické rodiny. Měla absolvovány 2 ročníky obchodní akademie.
Válečná léta:
Zapojila se do odboje jako spojka, v březnu 1940 byla po prozrazení nucena utéci za hranice. Pokusila se třikrát ilegálně přejít přes Slovensko a Maďarsko, avšak pokaždé byla chycena a uvězněna. Dvakrát byla vězněna v Nových Zámcích a jednou v Budapešti. Až napočtvrté se jí útěk podařil, odcházela ještě s dalšími třemi ženami. Cesta z Prahy do Jugoslávie jí trvala dva měsíce. V Bělehradu se dostává do tzv. Českého domu, kde se setkala s dalšími emigrantkami z ČSR a absolvovala tam ošetřovatelský kurs, který pro dívky organizoval jugoslávský červený kříž. V roce 1941, kdy se mezinárodní situace Jugoslávie zhoršovala, museli čs. občané pryč. Ludmila Možná odjela s jedním transportem přes Turecko do Haify, odkud byla s dalšími asi 17- ti dívkami odvezena do Jeruzaléma. Když začal nábor do ATS, byla u odvodu odmítnuta, protože měla platfus, avšak později byla z existenčních důvodů přijata. Ve výcvikovém středisku v Sarafandu se rozhodla pro kurz řidiček, který absolvovala v táboře Many u Alexandrie. Později byla převelena k útvaru konvojů v Tel-El-Kebiru. Spolu s Helenou Polívkovou odešly k „monitory services“, kde odposlouchávaly zprávy pro čs. rádio v Káhiře. Po ¾ roku žádala o navrácení do Kebiru a počátkem roku 1945 byla odvelena na službu na benzínovou pumpu. Odtud přešla na telefonní ústřednu v Tel-El-Kebiru, kde také končila svou službu v ATS.
Poválečná léta:
Prameny:
rozhovor s Ludmilou Možnou-Barešovou (z materiálů Zoe Klusákové-Svobodové).
Neúplné údaje
Tato část vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity pro rok 2008.