Československé ženy
Volba jazyka: Česky English po russki
 home page  mapa webu  kontakty

Obsah výstavy

Československé ženy
v britských pomocných službách

Československé ženy ve Velké Británii ve WAAF

Mnohé československé občanky emigrovaly po rozbití republiky do Velké Británie, kde jich několik desítek vstoupilo do WAAF (Women’s Auxiliary Air Force, Ženského pomocného sboru při letectvu), aby v jeho řadách bojovaly proti nacismu a fašismu.

Ženský pomocný sbor při letectvu vznikl ve Velké Británii v roce 1939. Jeho členky měly posílit řady pozemního personálu na letištích a uvolnit tak muže, kteří byli potřební v armádě. Ženy na letištích zastávaly různé pomocné služby: některé skládaly padáky, jiné pracovaly v jídelnách, další při meteorologické službě. Mnohá děvčata pracovala jako telefonistky a telegrafistky, dokonce i jako letecké elektrikářky. Známé se staly také „wafky“ coby souřadnicové zapisovatelky, které byly na štábu letové kontroly v kontaktu s posádkami a monitorovaly pozice letadel jak RAF, tak i Luftwaffe. „Wafky“ pobíraly plat ve výši dvou třetin platu pilotů Britského královského letectva (RAF – Royal Air Force). Organizačně sbor spadal pod velitelství RAF, měl však vlastní velení a také vlastní označení jednotlivých hodností. Ženy od WAAF se nesměly účastnit vojenských operací. Nesloužily jako posádky vojenských letadel, a v roce 1942 byly ještě vyloučeny i ze služby u tzv. balonových zátaras, kde hrozilo nebezpečí ze strany nepřátelských letadel. Přes veškeré úsilí nevystavovat ženy nebezpečí však mnohé členky WAAF za války zemřely. Na vině bylo především německé bombardování vojenských letišť.

V době svého největšího rozmachu v roce 1943 měl sbor WAAF 180 000 členek. Vedle Britek sdružoval ženy ze zemí Commonwealthu, ale také z Polska, Československa a z dalších okupovaných států. Ačkoli byl tedy WAAF mnohonárodnostní, měl jednotné vrchní velení RAF; státní příslušnost jeho členek označovala pouze nášivka na rukávu se jménem země, odkud dotyčná členka pocházela.

U WAAF sloužila zhruba dvacítka občanek Československa. Stejně jako Britky absolvovaly i ony rekvalifikační kurzy, navíc ale musely projít zkouškou ze znalosti anglického jazyka. Češky a Slovenky sloužily na leteckých základnách po celé Anglii a nebyly organizovány do žádné československé vojenské skupiny. Mnohdy se navzájem ani neznaly. Některé se v Anglii provdaly, změnily své jméno a do Československa se nevrátily. Proto je velmi nesnadné zjistit přesně jejich počet.K československým ženám bychom mohli ještě volně přiřadit skupinu anglických „wafek“, které se zase provdaly za naše piloty. Známý je případ Joy Turner-Mžourkové-Kadečkové, jejíž manžel za války padl a Joy v roce 1945 přiletěla se synem do Československa, kde zůstala po zbytek svého života.


Pracovní zařazení čs. „wafek“ bylo rozmanité, od elektromontérek a meteoroložek přes kuchařky a písařky po překladatelky, tlumočnice a radiové operátorky.

Bohužel se ani československým příslušnicím WAAF nevyhnulo úmrtí – byť jedno, je o to smutnější, že k němu došlo po válce. Dne 5. 10. 1945 se vracelo z Anglie do Československa letadlo s čs. letci, mechaniky a jednou příslušnicí WAAF. Byla to Edita Sedláková, která pracovala za války u 311. čs. bombardovací perutě. Edita nebyla ihned po válce propuštěna ze svazku WAAF, a proto odletěla do Československa tajně. Letadlo však u Plzně havarovalo a nikdo z cestujících ani posádky neštěstí nepřežil.

Práce českých a slovenských žen za války v Anglii byla sice ve srovnání s ostatními skupinami našich bojujících žen v lepším prostředí a honorovaná, ale kladla vysoké nároky na přesnost, byla únavná, až vysilující, a naše republika může být na své statečné občanky hrdá a neměla by na ně zapomínat.

foto
foto
foto
foto

Československé ženy v ATS na Středním východě

ATS (Auxiliary Territorial Service, Pomocný sbor při pozemní armádě) existoval ve Velké Británii od září 1938 do února 1949. Vstup do této organizace byl původně dobrovolný, od prosince roku 1941 byly na základě zákona o všeobecné branné povinnosti povolávány do služby i svobodné a bezdětné vdané ženy ve věku od 17 do 50 let. Měly na výběr službu u letectva (WAAF), námořnictva (WRNS) a pozemní armády (ATS). Ty, které vstoupily do ATS, mohly vykonávat pomocné úkoly v týlu. Mezi „ejtyeskami“ byly kuchařky, skladnice, telefonistky, radarové operátorky, řidičky, automechaničky aj. V roce 1945 ženský sbor ATS čítal přes 190 000 žen, mezi nimi i nemálo československých občanek.

Československé ženy utíkaly z okupované vlasti mnoha směry. Jednou z možností byla nebezpečná a dlouhá cesta přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie a odtud dále na Střední východ či na Západ. Na Střední východ do Palestiny odcházeli především lidé židovského původu. Emigrantům – mužům i ženám, kterým na Slovensku a v Maďarsku hrozilo nebezpečí zatčení – mnohdy britská strana nepovolila vylodit se v Palestině. Připomeňme si tragédii potopené lodi Patria, z níž se podařilo zachránit i několik Češek a Slovenek. Čs. ženy, které se ocitly na Středním východě, neměly příliš mnoho možností, jak se uživit. Uplatnění hledaly, kde to šlo. Některé absolvovaly kurz u Červeného kříže a pak sloužily v nemocnicích, jiné pracovaly na zavlažovacích kanálech. Další možností uplatnění byl v Palestině vstup do ATS.

Do tohoto ženského sboru vstoupily první naše občanky v roce 1941, další až v letech 1942 a 1943, kdy byly přímo k vstupu do pomocných služeb vyzvány prostřednictvím Československé vojenské mise v Jeruzalémě. Počátkem ledna 1943 se přihlásilo celkem 29 žen. Čs. ženy v ATS, tzv. ejtyesky, byly soustředěny do jedné skupinky a výcvikem procházely společně ve výcvikovém táboře v Sarafandu. Dívky dostaly britské uniformy a povolení nosit na rameni označení Czechoslovakia.

Většina se zde specializovala na autodopravu a bylo rozhodnuto, že budou pracovat v opravárenských dílnách. Po ukončení kurzu v Sarafandu tuto skupinu žen odvezli do vojenského tábora Tel-el-Kebiru nedaleko Suezu, kde nastoupily službu jako automechaničky. Práce v pouštních podmínkách byla nesmírně namáhavá, ženy sužovaly veliké teplotní výkyvy, písečné bouře a nebezpečná pouštní zvířata. Mezi opravářky patřily např. Ludmila Možná, Hana Nettelová či Hana Pavlů-Pfefferkornová.

Další dívky pracovaly v administrativě nebo ve skladech, jiné prošly kurzem pro řidiče nákladních vojenských aut. Říkalo se jim „drajverky“ a jezdily dlouhé cesty v konvojích do Port Saidu, Alexandrie a Cassasina, mnohdy samy, bez spolujezdce. Českou skupinu v počtu šesti „drajverek“ vedla Edita Zochovická, jedna ze čtyř čs. žen, které absolvovaly důstojnický kurz ATS. Kromě ní kurzem prošly a důstojnicemi ATS se staly MUDr. Berta Golová, Zuzana Meklerová a Helena Kramerová.

Zatímco britské ženy byly po dvou letech práce v poušti střídány, Češky a Slovenky tu musely zůstat do konce roku 1945, kdy je britská armáda konečně propustila. Všechny byly tehdy vyznamenány medailí Africa Star a prostřednictvím Československé vojenské mise v Jeruzalémě odjely do vlasti, kam se dostaly až na jaře 1946. Jedny se šťastně setkaly se svými blízkými, druhé nenašly ani své blízké, ani svůj domov.

Rovněž těmto čtyřiceti ženám se podařilo adekvátně nahradit muže, a to v extrémních podmínkách africké pouště, kdy srdnatě překonávaly únavu z úmorné práce při padesátistupňových vedrech, s agresivním všudypřítomným pískem, ohroženy nebezpečnými štíry. Přispěly svým dílem k vítězství nad nacismem a k osvobození své vlasti. Dokázaly i na tomto úseku, že jsou rovnocennými statečnými partnery mužů.

 

Rozesílání novinek

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ